Facebook Twitter
Portada > Literatura universal en català > Milan Kundera > La insostenible lleugeresa del ser

Nesnesitelná lehkost bytí

Myslím na Tomáše už řadu let, ale teprve ve světle této úvahy jsem ho uviděl jasně. Viděl jsem ho, jak stojí u okna svého bytu a dívá se přes dvůr na zeď protějšího činžáku a neví, co má dělat.
Potkal Terezu poprvé asi před třemi týdny v jednom malém českém městě. Byli spolu sotva hodinu. Doprovázela ho na nádraží a čekala s ním až do chvíle, kdy nasedl do vlaku. O deset dnů později přijela za ním do Prahy. Milovali se spolu ještě téhož dne. V noci dostala horečku a zůstala pak celý týden s chřipkou v jeho bytě.
Pocítil tehdy nevysvětlitelnou lásku k té téměř neznámé dívce; zdálo se mu, že je to dítě, které někdo položil do ošatky vytřené smolou a poslal po vodě řeky, aby je Tomáš vylovil na břeh své postele.
Zůstala u něho týden, než se uzdravila, a pak zase odjela do svého města vzdáleného dvě stě kilometrů od Prahy. A tehdy přišla ta chvíle, o které jsem mluvil a která mi připadá jako klíč k jeho životu: stojí u okna, dívá se do dvora na zeď protějšího činžáku a přemýšlí:
Má ji pozvat do Prahy natrvalo? Bál se té odpovědnosti. Kdyby ji teď k sobě pozval, přijela by za ním, aby mu nabídla celý svůj život.
Anebo se jí už nemá hlásit? To by znamenalo, že Tereza zůstane servírkou v restauraci jednoho zapadlého města a on ji už nikdy neuvidí.
Chtěl, aby za ním přijela, anebo nechtěl?
Díval se do dvora na protější zeď a hledal odpověď.
Vzpomínal si znovu a znovu, jak ležela na jeho gauči; nepřipomínala mu nikoho z jeho předchozího života. Nebyla to ani milenka ani manželka. Bylo to dítě, které vytáhl z ošatky vytřené smolou a položil na břeh své postele. Usnula. Přiklekl k ní. Její horečnatý dech se zrychlil a ozvalo se slabounké zaúpění. Přitiskl svou tvář k její a šeptal jí do spánku uklidňující slova. Po chvíli cítil, že se její dech klidní a její tvář se maně pozvedá k jeho tváři. Cítil z jejích úst jemný pach horečky a vdechoval ho, jako by se chtěl naplnit důvěrností jejího těla. A v té chvíli si představil, že je u něho už mnoho let a že umírá. Měl náhle jasný pocit, že by její smrt nepřežil. Položil by se vedle ní a chtěl by zemřít s ní. Pohnut tou představou, vtiskl v té chvíli tvář do polštáře vedle její hlavy a dlouho tak zůstal.
Stál teď u okna a dovolával se té chvíle. Co to mohlo být jiného než láska, která se mu takto přišla dát poznat?
Ale byla to láska? Pocit, že chce umřít vedle ní, byl evidentně neuměřený: vždyť se s ní viděl teprve podruhé v životě! Nebyla to tedy jen hysterie člověka, který si v hloubi duše uvědomoval svou neschopnost lásky, a začal ji proto sám sobě předstírat? Jeho podvědomí bylo přitom tak zbabělé, že si zvolilo ke své komedii právě tuto ubohou servírku ze zapadlého města, která neměla skoro žádnou šanci vstoupit do jeho života!
Díval se do dvora na špinavou zeď a uvědomoval si, že neví, byla-li to hysterie, nebo láska.
A bylo mu líto, že v takové situaci, kdy skutečný muž by uměl okamžitě jednat, on váhá a zbavuje tak nejkrásnější chvíli, jakou kdy zažil (klečel u jejího lůžka a zdálo se mu, že by nepřežil její smrt), jejího významu.
Zlobil se na sebe, a pak ho napadlo, že je to vlastně docela přirozené, že neví, co chce:
Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.
Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy. Jako kdyby herec hrál představení bez jakékoli zkoušky. ale za co může život stát, je-li první zkouška na život už životem samým? Život se proto vždycky podobá skice. Ale ani „skica“ není přesné slovo, protože skica je vždycky náčrtem něčeho, přípravou na obraz, kdežto skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtem bez obrazu.
Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.
Milan Kundera,  Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Brno, Atlantis, 2006, str. 15-17.
Milan Kundera
Cercador d’autors
A-B-C-D - E-F-G - H - I
J - K - L - M - N - O - P - Q - R
S-T-U-V-W-X-Y-Z
Amb el suport de: